Náš syn od nejútlejšího věku hodně vyžadoval naši pozornost. Nebylo to takové to miminko, které půlku dne kouká do stropu či do zdi, později si samo hraje s hračkami, zkoumá je, brouká si. Naopak. Syn byl nejspokojenější, když byli kolem něho lidi, když někdo seděl u jeho postýlky, mluvil na něho, zabavoval ho. Někdy to bylo samozřejmě velice únavné. Časem ho začaly bavit některé hračky, tak si hrál s nimi, přesto měl nejradši, když se hra odvíjela společně s rodiči nebo jinými lidmi.

Ta závislost na nás u herních činností se pozvolna stupňovala, a protože jsme si toho byli vědomi, rozhodli jsme se s tím něco dělat. Je potřeba vést dítko i k tomu, aby si umělo hrát samo, zabavit se samo, nejen pomocí ostatních lidí. Má přece kolikrát plný pokojíček hraček, ale nehraje si s nimi, veškerý svůj čas tráví s rodiči.

Na nácvik samostatného hraní jsme šli postupně tak, aby to dítě nevnímalo jako nějaký nátlak, aby si neuvědomovalo, že ho třeba snad chceme tlačit do něčeho, co ono samo nechce. Metodu jsem nazvala „Spolu, ale každý sám.“ Vychází z toho, že rodiče nebo jiní lidé jsou s dítětem ve stejné místnosti, avšak každý provozuje jinou činnost. Někteří lidé mají často tendence svým dětem do jejich herní činnosti zasahovat, říkají jim, jak by si měly děti hrát, jak by měly jezdit s tímhle autíčkem, co by mohly dělat s tamtou panenkou apod. Vedení určitých činností může být žádoucí a smysluplné, avšak někdy je spíš na závadu. Dítko se tak stane plně závislé na rodičích, neumí si hrát samo a čeká, až mu někdo řekne, co má se kterou hračkou vlastně dělat. Nerozvíjí se tak naplno jeho vlastní individualita, možnosti jeho fantazie.

Po vzoru metody „Spolu, ale každý sám“ jsem tedy začala sedávat se synem v jeho pokojíčku. Jen tak jsem si k němu sedla, nechala ho, ať si hraje, ať mi ukazuje hračky, ať si dělá nepořádek podle svého, ať si kolem mě jezdí s autíčkem apod. Nechala jsem ho prostě dělat různé herní činnosti, avšak přestala jsem do nich zasahovat, jen jsem malého pozorovala, občas za něco pochválila, prohodila pár slov, když zrovna vyžadoval komunikaci. Pak jsem si časem k tomu pozorování dovolila vzít i třeba knížku nebo časopis. Dítě bylo spokojené, že má mámu u sebe, a máma byla spokojená, že si dítě hraje chvíli samo, navíc bylo vlastně ještě k tomu všemu v bezpečí, pod mým nenápadným dohledem.

Postupem času se syn naučil si hrávat i třeba pár minut sám ve svém vlastním pokojíčku, stačilo mu, že třeba něco dělám v obývacím pokoji, nebo že jsem třeba v kuchyni a vařím. Rodiče by měli se svými dětmi trávit co nejvíce času, to je jasné každému. Avšak není možné s dítětem trávit naprosto veškerý svůj čas, to by pak bylo na škodu, a sice pro obě strany zúčastněných. Nejlépe je činnosti střídat, něco dělat společně, něco každý sám, i když jsme třeba jen pár metrů od sebe.