Odmala jsem slýchala, jak se mi máma věnovala a naučila mě do dvou let věku spousty říkadel a písniček. Posluchači mělo být zřejmé, že právě ona je obětavou mámou, která učí, co jí síly stačí, trpělivě opakuje donekonečna básničky a že moje znalosti říkadel byly její zásluha. Vlastní rodičovství mě pak přesvědčilo o tom, že vše bylo nejspíš trochu jinak.

Děti se učí rády

Především jsem zjistila, že děti se učí říkadla a písničky rády. Naše děti coby batolata milovaly chvíle, kdy jsem si s nimi sedla, vzala si je na klín a spolu jsme si ukazovali obrázky v knihách říkadel, povídali si o tom, co vidíme, k tomu si párkrát řekli samotné říkadlo a třeba se u toho pohupovali do rytmu nebo tleskali. Nebylo žádné cílené učení, byla jen hra. Tulení u mámy na klíně, barevné obrázky, rytmická mluva – to vše bodovalo. Dceru v jedné knize říkadel dokonce zaujala velká barevná písmenka v názvu knihy natolik, že se v necelých dvou letech naučila abecedu a okolí pak šokovala, když na ulici nebo v čekárně u lékaře písmenko po písmenku „četla“, co viděla okolo sebe. Syn se zase soustředil více na obrázky než na říkadla samotná. Chtěl příběh, žádal detaily a v necelých třech letech i vysvětlení: „A proč, mami?“

Nejoblíbenějšími knihami říkadel se stala leporela s říkadly Josefa Lady. Obě děti se nejdříve naučily doplňovat poslední slova veršů, později jsme se po jednotlivých verších střídali. Měly očividnou radost ze spolupráce. Stavěli jsme z leporel různé ohrádky, lezli okolo nich, vždy jeden píchl prstem do určitého obrázku a druhý měl dané říkadlo říci. Schválně jsem občas řekla k obrázku říkadlo, které k němu nepatřilo, což na druhé straně vyvolalo obvykle salvu smíchu a pištění: „Né, mami, to tam nepatří!“ Rytmus říkadel jsme uplatňovali často i na hřišti. Krátila jsem si dlouhé chvíle u houpaček přeříkáváním říkadel a došla k překvapivému číslu 54, a to jen u říkadel Josefa Lady. Děti přeříkávaly říkadla se mnou do rytmu houpání a měli jsme tak na dlouhé minuty o zábavu postaráno.