Někdo je zve domů, někdo chodí na „Mikulášskou“ v práci, jiný vidí Mikuláše s čertem a andělem jen venku nebo v televizi. Děti se o nich dozvědí dříve nebo později a na nás je, jak jim existenci těchto postav vysvětlit. Jak se s naším vysvětlením samy i tváří v tvář vysvětlení svých školkových kamarádů, kteří je mohou vnímat jinak, popasují, je už na nich.

U nás jsme se rozhodli nestrašit. Zastáváme názor, že v dnešní době je stresu dost, na dětskou duši jsou i bez strašení peklem kladeny vysoké nároky. Takže představa čerta, který zlobivé děti sebere, strčí do pytle a odnese do pekla, je pro nás nepřijatelná. Mám v živé paměti, jak jsem kdysi sama uplakaná seděla na gauči a rozklepaně čekala, až zazvoní zvonek na dveřích. A to jsem byla hodné dítě. Svým dětem nic takového nepřipravuji a připravovat nehodlám. Jak to tedy u nás je?

Peklo je v našem pojetí místem patřícím do Říše pohádek, kterou děti znají ze seriálu Arabela, a je podobné peklu z filmové pohádky S čerty nejsou žerty. Je ve své podstatě místem spravedlnosti – dostanou se do něj jen opravdu zlí a zákeřní lidé. Ti ostatní tam nepatří. Na všechny lidi bez rozdílu ale čert vidí, ať jsou kdekoli, a sledují, co dělají. Vše, co člověk vykoná, se pak zapisuje do Pekelné knihy hříchů. Když se hříchy během života nasčítají, může se stát, že pak bude člověk předveden a postaven na Pekelnou váhu, jež jeho hříchy zváží. Tak jako se to stalo zlé postavě z pohádky, Dorotě Máchalové. Kdo je hodný, pekla se bát nemusí. Tak jako Petr Máchal a jeho babička.

Mikuláš je pohádkovou postavou, která má ráda děti. Jeho radostí je rozdávat radost druhým a obdarovávat hodné děti, zvlášť pokud mu zazpívají nebo zarecitují. Anděl je ochránce, který na nás dává pozor, a právě v den, kdy venku doprovází Mikuláše a čerta, jej mohou děti na vlastní oči spatřit.

Ať už si pozveme tuto trojici domů, nebo nikoli, naše děti mají jistotu, že s námi, jejich rodiči, se jim nic nestane. Pomůžeme jim – společně pozdravíme, pomůžeme dětem vybrat básničku a písničku, spolu s nimi slíbíme, že budeme pracovat na nápravě toho, co se nám v chování a jednání nedařilo. Děti musí vědět, že bychom je do pekla nedali, i kdyby se čert oháněl pytlem a řetězem řinčel sebevíc.

Je dobré mít nad sebou autoritu. Ta má dle nás vést, nikoli děsit. I kdyby to mělo znamenat jen to, že jednou nebudou muset naše děti už coby dospělé vzpomínat na minuty zoufalství a pocity beznaděje, má to pro nás smysl.

 

Míla